Počátkem dubna jsem byl požádán o napsání úvodníku na téma rodinného lékaře pro časopis určený pediatrům. Trochu jsem byl zaskočen, ale pak jsem souhlasil v přesvědčení, že zčásti použiji dopisu, který byl reakcí na vizionářské proklamace některých funkcionářů Společnosti praktických lékařů, jež loňského podzimu rozvířili jinak poklidnou hladinu pozvolného skomírání českého zdravotnictví. Z jejich úst tehdy zaznívaly věty typu: -Odbornost pediatra bych viděl spíše v roli konzultanta, specialisty- výsledkem by byla jedna odbornost lékaře, který by měl kompetenci léčit pacienta od narození až po smrt-. Těmto myšlenkám byl navíc dáván takový akcent, který dával vzniknout dojmu, že není důležitějšího problému v obci praktických lékařů. Sled dalších mediálních událostí je vcelku dobře znám: přestřelky mezi ministryní a představiteli MZd na jedné straně a zástupci SPLDD a dalších pediatrů na straně druhé, poněkud nejasně formulovaná petiční akce, pod kterou se však podařilo nahromadit více než sto tisíc podpisů. Po prudkém vzedmutí emocí poměrně rychlé zklidnění a ústup do zapomnění. Na únorovém jednání představitelů výboru pediatrické společnosti s náměstkem ministryně jsme pochopili, že už není vhodné zmínkou o této poněkud nešťastné záležitosti kazit věcnou diskuzní atmosféru.

Ale celá vzrušená, leckdy vypjatá kampaň přinesla přece jen něco jednoznačně pozitivního. V prvním adventním týdnu se uskutečnila na půdě IPVZ za přítomnosti ředitele dr. Maliny schůzka zástupců ČPS a OSPDL, na které došlo poněkud překvapivě k rychlému nalezení konsenzu v představě o budoucí podobě postgraduální přípravy v oboru pediatrie. Všichni zúčastnění se snadno shodli na tom, že v zavedeném a v zásadě funkčním systému péče o dětskou populaci v současných podmínkách volat po tak zásadní změně ve směru rodinného lékaře lze snad vysvětlit jen jako důsledek oslabené percepce reality a nepochopení současných trendů v medicíně ze strany některých zbloudilých vizionářů z řad praktických lékařů.

Obě strany především formulovaly společnou rámcovou představu o postgraduální přípravě v pediatrii, která měla být i vtělena do právě se finalizující předlohy nového zákona. Celkově pětiletá základní příprava, jež by v prvních třech letech byla kmenově společná, by probíhala na akreditovaných lůžkových zařízeních v souhlase s evropskými představami (viz článek docenta Jandy v květnovém čísle Čs. Pediatrie, strana 315). K diverzifikaci by pak došlo v posledních dvou letech podle plánované profilace školence - směrem k PLDD, neonatologii nebo k jednotlivým subspecializacím. Završením přípravy by byla atestace z oboru pediatrie, což by umožňovalo i poměrně snadnou flexibilitu mezi jednotlivými profilacemi po doplnění náležitých částí postgraduálního programu.

Sečteno, podepsáno, odesláno (pod signací ředitele IPVZ ministryni zdravotnictví). Kdosi nazval uzavřenou dohodu adventní, což dávalo naději na zklidnění emocí do budoucnosti. Budoucnost má ale délku tří měsíců. V polovině dubna konečně Poslanecká sněmovna (PS) začala projednávat zákon o postgraduální přípravě, tolikrát přepracovávaný a opět narychlo spíchnutý. Zpravodajskými kanály jsme byli upozorněni, že v návrhu, který bude předkládán dr. Cabrnochem coby zpravodajem zdravotního výboru, jsou v seznamu atestačních oborů uvedeny samostatně dva obory: praktický lékař pro děti a dorost a klinická pediatrie. Zpočátku jsme považovali tuto -uniklou informaci z dobře informovaných zdrojů- za nejapný žertík, vždyť nikde v kulturním světě nic podobného neexistuje. Ale hlasování podnikatelů, herců, inženýrů, právníků, ekonomů a dalších profesí v PS bylo rychlé a nejapný žertík se stal absurdní realitou.

Qui bono? Spíše však řečeno, komu se to hodí? Tak jako s některými jinými temnými politickými rozhodnutími je jen velmi obtížné rozkrývat nitky, za které bylo popotahováno při přípravě poslední verze návrhu a při hlasování o něm.

V květnu byl zákon v Senátu zamítnut pro velké množství nedostatků, následně i v Poslanecké sněmovně neprošel novým hlasováním a byl tak vrácen k přepracování zpět. Tím ale dobové tance kolem tohoto klíčového zákona pravdě­podobně zdaleka nekončí.

right

MUDr. Josef Gut</p></right>