Několik měsíců nás dělí od vstupu do -staré dobré- Evropy a já se obávám, že nejsme na to dostatečně připraveni. Má obava pramení ze skutečnosti, že jsme tak trochu opomenuli více se zabývat kultivací našeho chování na všech úrovních života. Lze připustit, že změny, kterými naše země v minulosti prošla, zcela zákonitě musely přinést různé přešlapy a fauly. Ale abychom po více jak deseti letech stále -soupeřili- v žebříčku korupce se zeměmi z Jižní Ameriky, to jsem opravdu nečekal. Na vlastní kůži jsem si zkusil, jak chutnají donkichotské bitvy, a i proto se k tomuto tématu neustále vracím. Kde se takové chování rodí? Proč jsme tak vzdálení od dobrých mravů?
V době, kdy se v naší zemi rodila svoboda a my jsme nadšeně skloňovali slova pravda a slušnost, jsem měl možnost strávit několik měsíců v dánské metropoli na dětské klinice u profesora Henrika Hertze. Nikdy na dobu strávenou v Kodani nezapomenu. Pracoval jsem na dětské klinice a kromě vysoké odborné úrovně jsem zde obdivoval zcela odlišnou atmosféru mezilidských vztahů. Doslova mě šokovala jejich přirozená laskavost a upřímnost, s jakou přistupovali k nemocným dětem a jejich rodičům. Dodnes na to vzpomínám a dodnes o tom přednáším svým studentům. A dodnes jsem se s podobnou atmosférou v našich zdravotnických zařízeních zatím nikde nesetkal. Snažíme se všude nemocniční prostředí humanizovat, vylepšovat a zkrášlovat. Ale v Kodani barva postelí, oděvů zdravotnického personálu nebo designů zařízení dětského oddělení byla jen předpokladem -barevného- chování každého, kdo do styku s nemocným dítětem přicházel. Tváře personálu zdobil úsměv a chování nepředstavitelná laskavost. To podstatné, co vytvářelo charakter nemocniční atmosféry, bylo právě chování kodaňských kolegů, více než vkusné a příjemné nemocniční prostředí. Aby si to mohli zkusit i jiní, podílel jsem se na umožnění několika svým studentům absolvovat prázdninovou stáž v dánských nemocnicích. Až po návratu dostatečně dobře pochopili, o čem jsem to tehdy tak oduševněně přednášel. Vždy jsem měl z jejich -proměny- obrovskou radost. Je to málo? Myslím si, že nikoliv. Věřím, že se již dnes na svých odděleních snaží podobnou atmosféru vytvářet.
Když mluvíte s lidmi, kteří delší dobu pobývají v cizině a pak se vrací do své původní vlasti, rozhovor často sklouzne právě na určitou -karenci- naší laskavosti. Mají pocit, že čeští rodiče nejsou dost laskaví ke svým dětem. Neusmívají se na ně a někdy budí dojem, že je děti vlastně obtěžují. Často si u nás všimnou, že děti na své rodiče marně mluví. A oni jim neodpovídají, zabráni do svých vlastních starostí a myšlenek. Dělají, že je neslyší. S určitou nelibostí pozoruji při návštěvách svých známých, jak jim vadí přítomnost jejich zvídavých dětí v naší blízkosti. Posíláme děti do jejich pokojíčků, a to nejen v době návštěv, neuvědomujíce si, jak tím dětem můžeme ubližovat. Jak budou vychovávat své ratolesti takto vychované děti? My jsme měli veliké štěstí, že jsme se mohli batolit vždy v těsné blízkosti svých nejbližších a nikoho a nikdy jsme tím -neotravovali-. Laskavosti není ve styku s dětmi nikdy dostatek. Ať je to v rodině, v nemocnici nebo ve škole.
V době, kdy morální a duchovní rozvoj zaostává za rozvojem materiálním, by nás starost o dětskou výchovu a vzdělání měla přiměřeně znepokojovat. Nikdy a nikde nešetřeme ve vztahu k dítěti laskavostí a dávejme jim najevo naši náklonnost a sympatie. Někdy to bude vypadat tak trochu strojeně, ale považujme to za slušné, věnovat dítěti, které čeká na vyšetření s maminkou v nemocnici, pozornost, říct třeba aspoň jednu nebo dvě laskavé věty typu - ty máš ale hezkou panenku.
Právě v předvánočním čase k tomu budeme mít více příležitostí. Chovejme se k našim dětem laskavě, už i proto, že jich každým rokem ubývá-