Vážený pane profesore,

moc bych Vám chtěl poděkovat za Váš článek o laskavosti (Pediatrie pro praxi 2003; 4: 300). Je to sice již téměř půl roku co vyšel, ale stále na něj musím myslet. Přinutil mne zamyslet se nad některými zaběhnutými postupy a schématy. Je v našem konání vždy na prvním místě prospěch dítěte, máme k tomu dost odvahy? Myslím tím i odvahu uchránit dítě před naší nadměrnou péčí.

Vzpomněl jsem si při této příležitosti na příběh děvčátka ze své praxe, které absolvovalo velké množství vyšetření. Některá z nich byla invazivní, jistě bolestivá, pobyt na lůžku byl poměrně dlouhý. Nakonec se ukázalo, že příčinou všech potíží byla šikana ve škole. Nemohu se ubránit dojmu, že na jejím nepříjemném životním období mám také svůj podíl viny. Lékaři lůžkových oddělení nemohou znát námi doporučené pacienty tak dobře. Přesto nakonec oni odhalili pravou příčinu potíží. Já však znám dítě od narození, jeho rodinné zázemí, a tato možnost mne vůbec nenapadla.

Nedávno mi cosi spadlo v ordinaci a já jsem se začal dívat na známé prostory z výšky jednoho metru. Je to vlastně úhel pohledu mých malých pacientů. Zamýšlíme se dostatečně nad tím, co prožívají při příchodu do našich ambulancí? Dokážeme se do nich dostatečně vcítit, najít si cestu, aby byli ochotni s námi komunikovat? Odborné časopisy jsou plné kazuistik, které popisují, jak bylo něco zanedbáno, pozdě vyšetřeno často s vážnými, fatálními důsledky. Každý se toho bojíme, patří to k riziku našeho povolání. Nevím, jestli však někdo sledoval, kolik dětí se trápí ve škole, v rodině. Potíže se somatizují a my je odesíláme na často nepříjemná vyšetření. Jako je hrubá chyba něco opomenout, není také chybná indikace -pro jistotu- nebo -abychom byli krytí-? Myslím, že tento problém narůstá s obrovským rozvojem medicíny, kdy vyšetřovacích možností přibývá tak rychle, že už jsem zaznamenal články, ve kterých se připouští problémy s interpretací výsledků - v anglické literatuře -informační přetížení.- Z rozpaků se pak často vyšetření opakují. Konkrétní případy bych samozřejmě mohl uvést.

Na jednom pediatrickém dnu ve Cvikově se primář Gut zmínil o seminářích -show your hands-, které zažil v cizině. Moc se mi ta myšlenka líbí, nikdo nejsme schopni pracovat bez chyb. Uvědomím-li si je, bude to pro mne užitečné, pokud najdu odvahu je zveřejnit, měl bych tím pomoci i druhým. Berte to jako první, nesmělý pokus - třeba jako příspěvek do nové rubriky, co se mi nepovedlo. Já sám se budu snažit častěji se dívat na svět z výšky jednoho metru.

Zdraví Vás

right

praktický dětský lékař, Turnov</p></right>