Bilance prvních devíti měsíců roku 2003 týkající se kriminality dětí a mládeže je chmurná: sedm vražd a stovky -drobnějších- přečinů. Ozývají se silné hlasy pro snížení hranice trestní odpovědnosti. Vede se diskuze o znovuzavedení trestu smrti, formách trestů, příslušných zařízeních pro děti mladistvé, vhodnosti mediální anonymity pachatelů. Vzrušený tón je pochopitelný, otevřená demokratická společnost je konfrontována novými výhonky nebezpečí, tentokráte vzniklými uvnitř sebe samé. V debatě ale jen občas zaznívají hlasy, které se obracejí k příčinám rostoucí agresivity chlapecké populace, která nakonec vyúsťuje v některých případech do kriminality. Nepochybuji, že už se někde chystá vytvoření nějakých komisí a organizování sympozií, které se tímto tíživým problémem budou zabývat. Zvykli jsme si, že analyzováním problému zjišťujeme, že příčiny jsou multifaktoriální a komplexně propojené. Ale co s tím může jedinec dělat?

Přece jen jeden aspekt, a poměrně dobře formulovaný, je každému z nás blízký. Můžeme se nechat inspirovat zkušenostmi ze zemí, kde tento neblahý trend pocítili o něco dříve. V loňském roce byla přeložena publikace amerického dětského psychologa Jamese Dobsona Výchova chlapců, která je plná podnětných informací, praktických postřehů i rad. Dobson konstatováním Platonova výroku starého 2300 let -Ze všech zvířat je chlapec nejnezkrotnější- uvozuje hlavní myšlenku knihy, totiž že výchova chlapců je nejnáročnějším rodičovským úkolem na krátké období necelých dvou desetiletí, jehož cílem je proměnit nezralé, nezodpovědné a neustále experimentující chlapce v poctivé, pracovité , rozhodné a spravedlivé muže, kteří si budou jisti svým mužstvím. Dospívající chlapci a mladí muži jsou velmi ohroženou skupinou současné postmoderní společnosti, což lze doložit jejich jasně převažujícím zastoupením u alkoholizmu, drogové závislosti, kriminalitě a sebevražednosti. Chlapci více než kdy jindy prožívají krizi sebevědomí, která sahá hluboko do jejich duše. Jednou z hlavních hrozeb pro dnešní generaci chlapců je rozpad rodiny doprovázený často chyběním jasně formulované otcovské role v jejich výchově. Ovšem bohužel podobnou situaci může představovat i absence fyzická a psychická workholického otce v rodině. Extrémní hrozbou je týrání a zanedbávání malých chlapců, které tak vytváří -montážní linku vedoucí přímo do našich věznic-. Rozpad rodiny je pro děti obou pohlaví těžký, ale pro chlapce, zvláště v období puberty a dospívání, je mnohdy destruktivní. Americké statistiky mluví jasnou řečí o těchto následcích: významné zvýšení rizika školního selhání a kriminality. Před 30 lety převládal názor, že hlavními příčinami kriminality mládeže je chudoba a diskriminace. Dnes je zjevné, že významnějším viníkem je rozpad rodiny a otcovské role při výchově. Je znám zajímavý případ z živočišné říše: v jednom africkém parku správci zjistili, že mladí sloni z nepochopitelných důvodů začali destruovat zařízení parku a napadat ostatní zvířata. Nakonec rozpoznali, že se situace vyhrotila v době, kdy byli lovením odstraněni ze sloní populace staří jedinci. Správci importovali do těchto stád staré slony z jiného parku, kteří skutečně udrželi mladíky v patřičných mezích. Je riskantní extrapolovat zvířecí chování na lidi, ale selský rozum říká, že absence dohledu a pevného vedení v raném věku představuje vysoké riziko pro dospívání. Chlapci dychtivě sledují své otce a všímají si sebemenšího detailu našeho chování a hodnot, ani ne tak dlouhých poučujících proslovů. Navíc vedle šířící se krize otců můžeme pozorovat i nedostatek dobrých mužských vzorů v dnešním mediálním světě plném vrtošivých sportovců a povrchních herců i zpěváků.

Jak se to rýmuje s pediatrií a pediatry?

Jsme profesionálové, jejichž primární náplní je péče o dětskou a dospívající populaci, která byla a je koncentrována na preventivně léčebnou péči o tělesný a psychomotorický stav. Před několika desetiletími jsme přibrali do svého spektra péče i podíl na sociálních problémech. A pak: každý jsme také občanem (navíc s lékařským titulem, který tradičně zaručuje nositeli v české společnosti vysokou hladinu respektovanosti) a mnohý z nás rodičem či prarodičem. Tedy každý z nás může na rovině profesionální, občanské i osobní přispět drobnými každodenními krůčky k pokusu o nápravu popsané neutěšené situace a jejích příčin. Třeba jen tím, že oceníme otce, kteří zůstávají s dětmi v nemocnicích, doprovázejí děti k lékaři nebo věnují svůj čas a energii svým synům. Měli by vědět, že konají dobré dílo. Koneckonců jak říká dr. Gurian: -Kdykoli vychováváte milujícího, moudrého a zodpovědného muže, vytvoříte pro ženy lepší svět.-

MUDr. Josef Gut

Dětské oddělení NsP Česká Lípa