Letošní rok se pomalu chýlí ke svému konci a většina z nás se již ohlíží zpátky a ptá se, jaký byl a co mimořádného nám přinesl. Ale mnohým také něco nebo někoho vzal a odvedl nenávratně pryč. Pediatrickou obec koncem října opustila mimořádná osobnost velkého člověka a vědce profesora Zdeňka Matějčka. Své poslední týdny žil s vědomím, že jeho poslední hranice je již dána, a také proto zřejmě o Vánocích 2003 vznikly jeho -Psychologické eseje (z konce kariéry)-. Svou poslední knihu uvedl věnováním: -Svým milým žákům, kteří se stali mými přáteli a od nichž jsem se tak mnoho naučil.- Toto nevšední dílo, které promlouvá do duše, obohacuje a hladí laskavou rukou, dovede i náležitě pokárat. Psychologické eseje (z konce kariéry) se musí prožít a vstřebat, chybou by bylo pouze si je přečíst. Mnohé odpovědi na nelehké otázky, kterými se zabývají, jsou z pohledu laskavého profesora Matějčka zdánlivě jednoduché. Ze všech je cítit jeho radost, přízeň a vděčnost ke svým pacientům.

Častokrát na svých přednáškách pociťuji, jak má student medicíny minimum možností přiučit se základům dětské psychologie. Jak málo opravdových psychologů jsem v životě potkal. Věnujeme nepatrnou pozornost tomu, aby dětští psychologové byli -po ruce- tam, kde je nejvíc postrádáme - v terénu. Tam, kde většina somatizujících poruch bohužel vzniká. Poměr psychologů k počtu dlouhodobě nebo chronicky nemocných dětí, které jsou stále častějšími klienty dětských nemocnic, je dnes žalostně nízký. Naše medicínské vzdělání nám umožňuje léčit tělo. O tom, jak pečovat o duši malých dětí, se toho však dovídáme pramálo. Naše psychologické jednání je tedy více méně intuitivní a ani empatické chování není u všech zdravotníků dnes samozřejmostí. Někde jsme v kurikulu pro lékařské fakulty a zdravotnické školy zřejmě udělali chybu.

Nedávno jsem sledoval na slovenské -dvojce- relaci Pod lampou, kde byly hlavním tématem opuštěné děti, dětské domovy a pěstounská péče. Diskutovali zde lidé, kteří přijali děti do svých rodin. Navenek na nich nebylo nic pozoruhodného, nic povznášejícího, nic příkladného. Žádná charita, žádné obětování - nýbrž vděčnost. To bylo to zvláštní a pro mne překvapivé, co z rozhovoru vyplynulo a co všechny ty rodiny spojovalo. Je zajímavé, že tato slova použil profesor Matějček, když navštěvoval rodiny, které se chtěly ujmout nevidomého chlapečka Jiříčka. Bylo to opuštěné dítě z kojeneckého ústavu a pan docent Mores z Olomouce dal tehdy inzerát do Vlasty, že tři děti -hledají rodiče- - a Jiříček byl jedním z nich. Byl to tehdy od pana docenta mimořádně odvážný čin, který pomohl znovu na svět pěstounské péči, jež byla u nás zrušena s nástupem komunismu. Podobný zážitek jsem měl i já, když jsem sledoval televizní diskuzi. Žádnou výjimečnost tito lidé nepociťovali a vůbec se jim nechtělo odpovídat na otázky, co je vedlo k osvojení dítěte. Jakoby těmto otázkám ani nerozuměli. To muselo pana profesora v nebíčku potěšit. Bylo to zadostiučinění jeho díla, ale i česko-slovenské dětské psychologie. I v této relaci se citovalo z jeho nedávno vydané knihy esejí.

-Děti mohou být vděčné na chvíli za dárek, za pomoc, za odpuštění, ale aby byly svým rodičům bytostně vděčné za dar života, za jejich rodičovskou obětavost a lásku, to dlouho dlouho ne. Soužití s rodiči a všechno to, co rodiče dělají, to je pro ně životní prostředí, atmosféra domova - asi tak jako voda pro rybu a vzduch pro ptactvo nebeské. To se žije - na to se nemyslí, to se nehodnotí.-

Pane profesore, děkuji Vám za všechny děti, kterým jste pomohl, a za všechny rodiče, kterým jste vrátil naději.

right